Inspirace je mrška všudypřítomná, občas se toulá v lese, na pařez usedne a pak si na kolemjdoucího přeskočí. Ten kolemjdoucí jsem byl já. Stačil výlet na Milešovku po stopách Sváti Pulce a už jsem ji potvůrku chytil. Stál tam a byl famózní. Starý ztrouchnivělý pařez, v dutinách protkaný ojíněnými pavučinami a zvenčí obrostlý mechem. Bylo na něm něco zvláštního, něco jiného, působil skoro až pohádkově. Vypadal jako miniaturní skála zasazená do obřího přerostlého lesa. A v tu chvíli mě napadlo, že jediná možnost bude ho namalovat. Tak jsem se snažil zachytit si ho do paměti tak, jak na mě v onu chvíli působil. A nepodařilo se. Mít v tu chvíli v lese plátno a barvy, vypadal by tenhle obraz úplně jinak. Když jsem se doma pustil do díla, to co se na plátně objevovalo se stále více lišilo od onoho pařezu. A jak jsem pomalu zapomínal na onu předlohu, stala se z pařezu skála a z okolní krajiny výplod mé momentální fantazie. To, co zde vidíte, je ukázkový příklad toho, co dokáže s inspirací a kouzlem jednoho okamžiku udělat slabá paměť a neustále proudící fantazie. Sám už mám problém si vzpomenout na přibližnou podobu toho okamžiku, kdy na mě ta malá mrška zvaná inspirace usedla a okouzlila mě svojí schopností vidět obyčejné věci jinak.
.jpg)
